Norsko …

Aneb doplnění toho co nám chybělo navštívit. A příště tedy ještě na Lofoty. Celkem 1 361km, 7 dnů a kopec zážitků, někdy i v duchu nemusí být příjemný hlavně, když je silný… příjemné kochání

První část cesty: mapa 1  Druhá část cesty: mapa 2

Den 1.: Vrchol – Snøhetta 2286 mn.m.

Nultý den – jsme se rozloučili s českem stylově Plzýňkou a křídly ČSA udělali „papa“ česku. Přebrali jsme si auto Toyota Yaris Hybrid (benzín+elektro) a vyrazili na dlouhý přejezd (cestou foto – Lillehammer) do rezervovaného kempu v Dombasu.

První den jsme pak vyrazili zdolat norskou Sněžku jak zní v překladu název hory. Cesta v první polovině celkem ubíhala kamenitou pěšinou, pak přišel sníh a druhá půlka už byl jen proudký kopec po balvanech, zakončený sněhovou čepicí (která je zde údajně celoroční). Po 3h jsme na vrcholu loupli sušené maso, ovocnou tyčinku a Žitenickou meruňku a pádili z mínus 3 stupňů dolů. Což po těch balvanech bylo horší než nahoru.  Na chatě Snoheim jsme si po 6h dali točeného Ringnese – asi naše zatím nejdražší pivo za 256,-Kč a jak nám bylo hezky. Povinný shuttle bus nás vrátil k autu do Hjerkinu, cestou jsme ještě měli safari zastávku v podobě Pižmoňů. Počasí nám bylo nakloněno a pršelo až cestou autem zpět do stejného kempu.

 

Den 2.: Vrchol – Knutshø 1691 mn.m.

Unaveni jsme se rozhodli to vychodit – takže jsme volili méně náročnější výstup od historické chaty Kongsvoll, přes botanickou zahradu a vřesoviště až k vrcholovým kamenitým partiím. Celá cesta byla prakticky značena jen vyšlapanou pěšinkou a tu jsme ve 2/3 trasy ztratili a pak už to bylo na morál jen rovně nahoru, a nahoru a vlivem kopulovitého tvaru vrcholu – nekončící 2,5h stoupání. Ale ten výhled 360° za to opravdu stál. Rondane, včerejší vrchol Sněžky i vrcholky Trollheimenu jako na dlani s kulisou bouřkových mraků. Takže jsme pak už raději pádili dolů – i tak jsme posledních 45 min cesty promokli, a až v této části jsme potkali první dva turisty za celý den, jinak nám dělali společnost akorát ptáci a ovce. Takže jsme si pak v prvním větším městě Oppdal udělali radost a dali si sobí maso v místní hospůdce. Na internetu jsme zkontrolovali počasí a usoudili, že zítra nebude pršet akorát v Trondheimu a vydali se tam. V rámci úspor na mýtě do města jsem bydleli v kempu ve městečku Kval asi 20km před Trondheimem – jako bonus byly sprchy bez poplatku a internet na recepci.

 

Den 3.: Trondheim – město tichých zákoutí i rušných ulic, ale poklidného tempa

Cestu jsme naplánovali do hostelu, kde mělo být parkování zdarma, protože to je v Trondheimu docela drahé a pokuty na autech jsme viděli i ve velmi zapadlých uličkách. Nemilé bylo překvapení, když nakonec bylo zpoplatněno, ale domluvili jsme si aspoň slevu. Cestou jsme ještě stihli ve velkém nákupáku dokoupit zásoby jídla, jen na pivo jsme nějak zapomněli a večer po 20h už se nesmí prodávat – takže jsme měli sucho v puse :-(. Přesto byla procházka po městě určitým uklidněním a vychozením únavy. Takže začali jsme starou čtvrtí – Bakklandet – přes most Gamle Bybrua – po promenádě pod univerzitou k ruinám kostela sv. Olafa (v rekonstrukci 🙂 ). Katedrálu Nidaros i s poledním zvoněním, arcibiskupský palác s korunovačními klenoty – hlavní náměstí – Torvet – se sochou – krále Olafa Tryggvasona – nákupní uličkou – Nordre gate – k informačnímu centru (internet s počasím a obchody se svetry a devoldem), kolem královského paláce – Stiftsgården – na nábřežní třídu – Fjordgata – až k rybímu trhu – Ravnkloa – kde jsme konečně zvolnili a dali si oběd. Kolem doků do „centra norských turistů“ pro radu, kde se vydat zítra na kopec abychom nezmokli, vyklidněnou nemocniční čtvrtí – Hospitalsløkkan – ke smyčce jediné tramvajové linky. Další nákupní uličkou – Olav Tryggvasons gate – k muzeu námořnictví a do vyhlášené kavárenské čvrti – Solsiden – na velké kafíčko a doplánování zítřejší trasy. Pak rychlá večeře na hostelu a hurá za výhledy na Pevnost – Kristiansten – ještě omrknout místní raritu výtah pro cyklistky na Brubakken a i když je světla plno v 22h jdeme spát abychom si odpočali na zítřejší túru.

 

Den 4.: Vrchol storsylen 1762 mN.M. – nám je mlhou zapovězen

Vybaveni sendviči vyrážíme na dlouhý přejezd do oblasti Tydal a pohoří Sylene, která by měla být jako jedna z mála ušetřena deště, jinak na všech vytipovaných lokalitách kam bychom chtěli má pršet. V 11h konečně dorážíme po šotolinových posledních 15km k chatě Nedalshytta výchozího bodu – vybaveni sice jen zakladní mapkou v pohodě trefujeme značenou cestu a jsme vděčni za dřevěné lávky, jinak bychom utonuli v bažinách. Bohužel ve 2/3 cesty ještě zahlédneme zelené ledovcové jezero po vrcholem, ten už je skryt v husté mlze a raději volíme návrat i tak to byla příjemná 5h procházka, kdy jsme potkali asi 5 turistů za celou cestu. Nakonec ještě stihneme rychlou návštěvu (kostel, halda, tavírna a infocentrum) hornického města Røros, ale odradí nás davy lidí a drahé ubytování, tak raději kempujeme o 25km dále u pstruhové řeky.

 

Den 5.: Trochu deštivý a studený den s procházkou na kopec a do muzea chaloupek a farem

Vyzbrojeni hodinovou norskou předpovědí víme, že není kam spěchat a že dopoledne musíme na východ a odpoledne na západ dané oblasti a budeme v klidu a bez deště. Proto až v 9:30 vyrážíme směr Tufsingdalen a stoupáme borovicovou krajinou do sedla mezi kopce – Nordre a Sondre Buhogda – abychom se podívali na jezero Femunden ve stejnojmenném národním parku. Pod vrcholem nás zastihne déšť a silný vítr a já na vlastní kůži pociťuji jak nepraktickou pláštěnku jsem si sbalila. Pociťujeme severský chlad, ale na konci cesty už zase svítí sluníčko a před další cestou stihneme uschnout. Přejíždíme asi 45km autem v přeháňce a jak říkala předpověď už pak neprší jen fouká silný a studený vítr. A tak ve městě Tolga v muzeu starých stavení – Dølmotunet og Sætergårds Samlinger – příjde kafíčko a wafle vhod. Pak pokračujeme v cestě dál do horské farmářské vesničky Vingelen, trošku narážíme na komunikační problém, neb jsme v kraji, kde ještě tolik turistů nezavítá a vlastně ani náš průvodce o něm neměl ani čárku, což je škoda. Protože naučná stezka nám vysvětlí, že se zde farmaří pomalu od vikingských dob a je to jedna z nejúrodnějších oblastí norska. Takže se snažíme kochat tou nádherou, jen zima a silný vítr nás vyženou zpět – doteď vidím před očima ty děti jak si hrajou bez čepice v tenké mikině a smějí se, já měla 5 vrstev a tiše toužila po zimní bundě. Kempujeme v chatičce se zelenou střechou. Chytá mě zimová, únavová a stýskací krize – tak ještě, že mě Jenda zahřívá a utěšuje. Po silném nočním dešti nás ráno vítá sluníčko.

 

Den 6.: Okolo kopce Veslsolnkletten 1454 MN.M. – aneb jak se neutopit v bažině

Ach nádherný den – prokoušeme se na elektropohon 25km placené (mýtná závora přijímá v této pustině pouze platební karty) šotolinové silnice k farmě Follandsvangen. Odstavené auto nám v zápětí olížou krávy. A vyražíme přes most na řece Solna k vyhlídkovému kopci Storsolnkletten 1827 mn.m., kde nastoupáme pouze první prudký hřeben pro výhledy asi 1550 m a pokračujeme dál v našem okružním putování. Nakonec vidíme i soby sice v dálce a na fotce skoro neznatelné, ale i tak se nám plní další přání. Bohužel cestou z vrcholu ztrátíme značku a cestu a trošku nervozně se topíme v bažině než se vytáhneme pomocí offline mapy a GPS, abychom se po 200 krocích topili v další bažině – takhle přejdeme asi ještě 3 – než skoro utopíme boty v horském potoce, kde vyplašíme odpočívající ovce – no nevím, kdo se lekl více. Pak je chvíli pěšinka, tak zvládneme svačinku a pár fotek na pyramidu vrcholu Storsolnkletten, abychom se vzápětí opět pod rozpáleným sluncem topili bažinou. Když už se blížíme zpět k autu tak nás na rozloučenou čeká průchod močály s hromadou dotěrných komárů. Takže po 6h pochodu jsme rádi, že sedneme do auta. Plán je přiblížit se letišti, ať zítra nemáme nervy. Cestou se ještě stihneme stavit na kafíčko a dortíčet do stylové kavárny ze 60tých let v Atna – Glopheim Cafe. A už kempujeme ve městečku Loten v asi nejhorším ubytování z celé cesty, ale to nám hladovým je jedno. Dáme véču a usínáme únavou už v 9h.

 

Den 7.: Návrat k letišti – vrácení auta – opozděný let a sladká pusa

Ráno leje jako z konve, takže se nechce ani na záchod, aspoň, že snídani jsme si předchystali, ale ouvej lednička mrazí a tak z jogurtu máme zmrzlinu a sýr se drolí, takže odkladáme jídlo na později, dobalíme spacáky a vyrážíme. Cesta utíká i v děsti docela dobře na dálnici je tu totiž 110km/h co je po všech 50tkách a 80tkách odměna. Jen větší obchod, kde bychom koukli na dárky neobjevíme. A tak vracíme auto a jdeme čekat na odlet. Chytneme ještě pár volných sedadel, tak u kafíčka dosnídáme. Na odbavení Jenda vychytá priority přepážku, takže nemusíme stát dlouhou frontu. Projdeme duty free abychom zjistili, že se nic nevyplatí koupit a jdeme k bráně bohužel odlet bude opozděn, tak nezbývá než čekat. Naštěstí pilot dožene skoro celé zpozdění a ještě se kocháme výhledem na Ještěd a pak celou Prahu od Žižkovské věže až po Petřín. Na zahrádce nás pak čekala slaďounká pusa a dlouhé objetí…

Leave a Reply